Obsah:
1. Založení oddílu
2. Pořádání prvních závodů
3. Začátky oddílu VCHZ a roky 1950 – 60
4. Zlaté roky oddílu 1960 – 1975
5. Tuzemské a zahraniční cesty
6. Období 1975 – 1985
7. Období 1986 – 2004
8. Nejlepší sportovní roky 2004 - 2009
1. Založení oddílu a kanostiky v Pardubících
V dubnu 1936 hrstka nadšenců a obdivovatelů vodních sportů v Pardubicích oficiálně požádala Český svaz kanoistů v Praze o řádné členství. Tehdejší STOP klub (Sdružení trampských osad Pardubice), který provozoval vodní sporty a již před rokem 1936 pořádal závody všech plavidel a plavců na Labi, vedl funkcionář František Stoklasa ze Svítkova. V roce 1936 byli registrováni první závodníci z Pardubic. Byli to sportovci V. Hendrych a Hoffman, kteří reprezentovali Pardubice na prvních celostátních závodech v červnu 1936. Další závodník, později dlouholetý funkcionář Jan Kopecký, sice také na těchto závodech startoval, ale za Pražský klub Sklep, neboť v tomto roce byl v Praze na vojně.
Kanoistika potom odvíjela v Pardubicích dlouhou a bohatou historii a právem se zařadila mezi špičku nejlepších oddílů, které se koncem padesátých let začali specializovat. Vyrůstala řada vynikajících vodáků, kteří proslavili nejen Pardubice, ale i (tehdejší) ČSSR po celém světě. Z vyznavačů rychle a divoce tekoucí vody začala vznikat závodní kanoistika, nejdříve hladké tratě, později začíná vodní slalom. Tyto vodácké disciplíny jsou již řízeny určitými řády a ustanoveními a tak vzniká mnoho vodáckých klubů a spolků, ve kterých se začíná pěstovat organizovaná kanoistika, soutěžení, ve kterém nachází sportovní uplatnění masa lidí. Zvyšující se úroveň techniky, vývoj rychlostních a slalomových lodí, požadavky na speciální přípravu a styl jízdy rozdělily dříve jednotnou vodáckou rodinu na tři odvětví – rychlost, slalom a sjezd a vodní turistiku. V začátcích nebylo rozdílu mezi turistickou a závodní lodí a to usnadňovalo i častější jízdy do přírody na prudší vodu. Začínalo se v době éry necek, vorů, a později za války amatérsky stavěných lodí. Spíše se jednalo o party předměstských kluků, kteří měli k vodě a přírodě blíž.
Vodní slalom a sjezd je u nás poměrně mladým sportem, i když v alpských zemích měl oblibu už ve třicátých letech a někteří jednotlivci od nás – hlavně Brňáci, jej začali propagovat i u nás. Ale ve větším měřítku začal slalom až po roce 1945 a tehdy jej jezdi1i ještě hladkotraťaři (štrekaři). V těchto letech se výkonnost soustřeďovala do Plzně – bří Valešové, bří Jeschkové, Fiala, Jánský a do Prahy – Šulc, Nič, Havel – Pecka, Čihák. Tato jména byla dlouhá léta pojmem na štrekařských i slalomových závodech. Rokem 1950 se situace značně změnila a začaly se vytvářet speciální oddíly se zaměřením na slalom. K průkopníkům patřil hlavně oddíl v Děčíně v čele s René Šimkem a dalšími vynikajícími závodníky: Skolil, Hrabě, Esentier, Herman, Kočka a další. Ale ten začátek zachytly i Pardubice, především bych se zmínil o zlatých časech oddílu VCHZ v šedesátých letech, kdy oddíl patřil k nejpočetnějším a nejkvalitnějším oddílům v republice a stal se i zásobárnou reprezentantů. Byla to parta ve Svítkově, podobná byla v Rosicích nebo „za vodou“ U Haldy. Navíc byli většinou organizováni ve veslařském oddílu na Arose, kde za války bylo centrum nejen veslařiny ale i turistické kanoistiky. Dobrá situace byla v té době v Pardubicích, kde kanoistický oddíl Sokola Pardubice měl řadu vynikajících dorostenců: Dušek – Dolejš, Čížek – Novotný, Řehoř – Flégl, Hendrich – Slepička, kteří začali jezdit i slalomové závody a někteří z nich se na něj později specializovali. Tehdejší loděnice – oproti starým jatkám – byla napěchována loděmi i počtem členů a situace začínala být neudržitelná. V této době tam vegetovala i skupina pracovníků z rybitevského výzkumáku a chemičky a do jejich turistické činnosti na vodě byl zapojen i tehdejší ředitel závodu ing. Petráň. Docházelo současně i k reorganizaci tělovýchovy a vznikaly resortní dobrovolné sportovní organizace.
Od roku 1948 v Dynamu, tehdy jediném kanoistickém oddíle v Pardubicích, působili Josef Hendrych, Vladimír Slepička, Milan Řehoř a Rudolf Flégr. Ti se však zde věnovali více slalomu a sjezdu na divoké vodě. V roce 1950 ještě neorganizovaní nadšenci bratři Jaroslav a Vašek Horynovi absolvovali kurz slalomu na divoké vodě. Další rok 1951 oni, ještě s Josefem Hendrychem, byli hlavními zakladateli tehdy DSO Jiskra Rybitví jako oficiálního samostatného oddílu slalomu a sjezdu. Oddíl do roku 1953 hostoval v loděnici Dynama a prvním a zakládajícím předsedou se stal ing. Jaroslav Horyna, jeho snahou bylo osamostatnění a vybudování vlastní loděnice. To se podařilo hned na jaře roku 1953, kdy závod VCHZ Synthesia získal do majetku občanskou plovárnu. Jednáním mezi závody byl našemu oddílu přenechán pozemek k vybudování loděnice. Z poskytnuté dotace 17 tisíc Kč byl nakoupen materiál na pile v Medlešicích a v průběhu léta svépomocně postavena loděnice na pilotech o rozměrech 12x6 metrů s používáním staré šatny plovárny.
2. Pořádání prvních závodů
Závod Tři řeky byl prvním pokusem o zdolávání slalomových překážek před cílem závodu. Hned po válce nastal další růst vodních sportů v Pardubicích, svoji činnost zahájili i vodní skauti. V roce 1949 se jel poprvé závod 10 Orlických Km. V roce 1950 – 24. září byl uspořádán pod hlavičkou Sokola Pardubice první Východočeský slalom na Labi na Hrčákách. Slalom stavěli bří Horynové za velmi krutých podmínek, protože Labe tam bylo značně široké a natahování závěsných lan bylo nadlidským výkonem. Tohoto slalomu se zúčastnila celá reprezentační špička z Prahy i Děčína. Slalomy se na Hrčákách uskutečnily ještě 10.6. 1951 jako přebor dorostu ČSR a 5.-6. 7. 1952. Potom se na dlouhá léta slalom přestěhoval na Chrudimku pod hydroelektrárnu. 28. září 1952 pořádal Sokol Žamberk mistrovství ČSR na Líšnické peřeji. Celý závod byl velmi dobře organizován a dlouho dáván za vzor.
3. Začátky oddílu VCHZ a roky 1950 – 60
Stavbou loděnice se značně změnila i struktura složení oddílu a z původních 38 členů se základna zmenšila na 20 členů. K oporám při stavbě patřily: bří Horynové, Krámský, Jarolím, Šela, Liška, Friedrich, Bříza. Vznikl tak samostatný stánek v kouzelném prostředí ještě nezregulovaného Labe, kdy vyjížďky proti proudu k Arose, k „utopeným“ či zdolání Hrčáků patřilo k nezapomenutelným zážitkům. Ještě ten rok, po dostavění loděnice byla za odměnu upořádána velká turistická akce Vltava z Lenory do Českého Krumlova za účasti 17 členů.
Tato oáza klidu byla jen pár let, neboť v té době se regulovalo Labe pod Pardubicemi směrem k Srnojedům, v této době bylo již rozhodnuto i o regulaci Labe nad Pardubicemi a stavbě zdymadla. Tato akce měla postihnout obě kanoistické loděnice a veslařskou Arosu. Než se toto všechno přihodilo, poklidný život oddílu VCHZ byl narušen stavbou vodního potrubí pro město, které se vedlo těsně před vchodem do loděnice. Hluboký výkop pro mohutné potrubí byl veden pode dnem Labe, které muselo být dvakrát zahrazeno železnými larzeny a tato akce trvala 2 roky.
Navzdory všem potíží se počet členů značně rozšířil, přišly nové posily jako Šebek, Černý, Mandys, dorostenci Milan Svoboda, Schejbal, Pavel Matoušek, Kalivoda, z VCHZ zkušený Milan Matoušek, z Tesly Suchánek, Bureš, Řeháková a v roce 1954 měl oddíl již 44 členů. V této době dobře pracovala okresní sekce kanoistiky pod vedením Honzy Kopeckého a sportovní náplň byla rozdělena tak, že rychlostní kanoistikou se mělo zabývat Dynamo a slalomem VCHZ. V oddílu bylo v této době mnoho rychlostních specialistů – třeba kajakář Kroulík, který později s vyjetou I. třídou odešel do Dukly Praha. Ale slalomové závody se většinou jezdily na jaře a tak byli závodníci takovými obojživelníky a jezdili i rychlostní závody. Pod hlavičkou okresní sekce se tehdy uskutečnila řada společných akcí: Pardubický kilometr pod pivovarem a účast na tradičních trojutkáních Praha – Olomouc – Pardubice. Za oddíl tehdy dobře jezdily na C1 Sivok a Mandys, na C2 Voborník – Kuneš, na K1 Kroulík, Krámský, Schejbal,
Samostatnou kapitolou byl v oddílu Josef Hendrych. Jeho vysoká trénovanost z období dorostu mu hodně pomohla, brzy se zařadil do špičky nejlepších a od roku 1953 do roku 1963 patřil do reprezentace. Pro republiku získal i tituly mistrů světa. Zpočátku byl jediný, kdo reprezentoval oddíl svými výsledky – ať už sám na singlu či ve dvojici – nejdříve se Slepičkou, který ale odešel do Prahy, později s olomouckým Hradilem. Velké úspěchy dosáhl s Havlem, tehdy už letitým bývalým olympionikem štrekařem. S ním právě dosahoval vynikajících úspěchů i ve sjezdech. Po skončení v reprezentaci v roce 1963 byl platnou posilou oddílu v utkáních I. ligy a startoval jak na singlu, tak v deblu s bratrancem Vaškem Hendrychem nebo na mixu se svojí ženou. V závodní činnosti patří v oddílu VCHZ na 1. místo svými úspěchy i věrností k oddílu i při jeho izolovaném způsobu života, což se nedá říci o nejúspěšnějším odchovanci oddílu Petru Sodomkovi, který svým ziskem 8 zlatých medailí na MS se stal vůbec naším nejúspěšnějším vodákem a jeho ojedinělý rekord dlouho nemohl nikdo překonat.
Sodomka přišel jako kluk s kamarádem Zajptem. Tehdy jako učeň TMS – slévač – měl vzrostlou postavu a sílu v rukách. Na vodě jezdil zpočátku deblkanoi a kajak. Brzy však přešel na singla, aby uplatnil svoji sílu, kterou rychle doplňoval i technikou. Výkonnost rychle rostla. Sodomka již jako st. dorostenec dosahoval vynikajících výsledků ve sjezdu v porovnání s muži. Již v roce 1965 získal titul mistra ČSSR ve sjezdu a zařadil se mezi naši špičku. V dalším roce 1967 nastoupil na vojnu do Dukly Bechyně a tam dosahoval svých největších úspěchů. Z výčtu jmen špičkových závodníků, uvedu ještě Milana Svobodu, který do oddílu přišel jako učeň VCHZ a stal se vynikajícím závodníkem. Později zastával funkci vedoucího Dukly Pardubice – slalomářů. To už jezdil kanoi smíšenou, s Krčálkovou, za Motorlet Praha a v roce 1967 na MS na Lipně získal zlatou medaili. V roce 1979 ve Francii s další partnerkou Legátovou další zlato v jednotlivcích a zlato i v hlídce, kde startovala i naše dvojice Horyna – Prouzová.
4. Zlaté roky oddílu 1960 – 1975
Trvalo to pár roků, než se začaly dosahovat první větší úspěchy, které se v celostátní evidenci, mimo Hendrycha, začínají objevovat v roce 1959, kdy se dorosteneckými přeborníky stala Kvapilová na kajaku a dvojice Čížek – Kopecký. Ale už před tím, v roce 1956, byli do reprezentace jmenováni Matoušek – Schejbal na C2. Kolem roku 1960 přišla řada nových členů a později závodníků, kteří byli oporou ve výkonnosti a dobrým příkladem v práci: Outrata, Holešovský, Roleček, Faltejsek, Štych, Moravec, Bednář, Bubeníček, Cypriánová, Stránská, Kvapil, Vlček a další. Z nich se dostali do reprezentace ČSSR Outrata na kajaku, opora oddílu celých 10 let, který svojí častou docházkou a trenérskou prací na vodě i cvičitelskou v tělocvičně mohl být pro ostatní příkladem. Stal se mistrem ČSSR 2x ve slalomových hlídkách, mistrem ve sjezdu a členem hlídky při sjezdu na MS 1969 ve Francii. Holešovský, další opora svojí výkonností, který hodně udělal a byl vždy obětavý. Roleček, skromný a nenápadný, ale v kolektivu dobrých se rychle vyjezdil hlavně ve slalomu a byl oporou při všech pracích. Uměl držet i partu a spolu se Štychem a Moravcem, patřili ke vzorům jak sportovat. Cypriánová (Pichlová) vynikala hlavně ve sjezdech, reprezentovala ve Francii v roce 1968 a uměla porážet i naši nejlepší sjezdařku Polesnou. Faltejsek, výborný slalomář na kajaku, taktéž dlouholetá opora oddílu, člen vítězné hlídky ČSSR. Později začal i tvrdě trénovat sjezdy a krátkodobě se dostal mezi první v republice.
Velké stěhování loděnice z jednoho břehu na druhý v roce 1963 nezastavilo už silně rozjetý oddíl, který měl 80 členů z toho 53 v závodním družstvu. Oddíl už definitivně přešel na slalom a dosahoval úspěchy, které byly oceněny i tím, že mu bylo přiděleno od státního výboru 5 lodí. Škoda jen, že mateřská jednota nebrala stále v úvahu existenci oddílu a považovala jej spíše za partu vodních trampů. Tento vztah se nezměnil ani po roce 1958 po sloučení závodů Rybitví a Semtín pod společný název TJ VCHZ. Finanční podpora minimální, na stěhování loděnice žádný příspěvek. Ale nadšení se nadalo zastavit ani tím, že původní loděnice po rozebrání se přemisťovala přes Labe na voru z pramic a v té době – březen 1963 byla na špici čerstvá metrová navážka v hrubém stavu. Situace došla tak daleko, že u staré loděnice už byly připraveny buldozery na její zplanýrování. Ještě na podzim se hledalo náhradní místo – nejdříve Hrčáky od Hůrek, potom vojenský prostor na Chrudimce. Jako vysvobození přišla možnost provizoria na špici. Denně se na přestavbě pracovalo a o sobotách a nedělích bylo na stavbě až 40 členů. Vybudovala se opět vyvýšená loděnice 12x6 metrů a k ní se hned přistavěla pomocná přízemní loděnice stejných rozměrů. K loděnici se postavila šatna z dílců, ale chyběla dílna a klubovna. Velkou dřinou zase část členů odpadla, ale rychle se doplňovali další. Nelze vyjmenovat všechny, kteří se na tom podíleli, ale práce na vylepšování vlastně nikdy nepřestala. Právě v době největšího náporu, na podzim roku 1962 odešel z oddílu dr. Jeník, kterého si vyžádala vysoká škola pro plnění funkcí v tělovýchově.
Od vodních turistů přišel Vosyka, Chod – Tuhelová, Tomášek – Kadlecová a ti brzy své zkušenosti uplatnili hlavně ve sjezdech. Ženský kádr se ustálil na Cypriánové, Vovsové, Zahradníčkové, Crkalové, Polednové, přišly manželské páry Chrbolkovi, Duškovi, Fiala – Trávníčková, B. Hendrych, Šlitrové, Chovanec, Šťastný, Šumský, Horák, Loskot, Bolech. Kádr loděnice se po dostavění stabilizoval a byl připraven na vysoké sportovní výkony, ale měl tehdy i skupinu dalších, se kterými bylo možno uspořádat náročné závody. S dopravou na závody byly problémy. Ve staré loděnici se jezdilo nákladním autem RND Tesly. Později to byly V3S nebo Tatra 805 z Tesly s kovovým vlekem na 15 – 20 lodí. Kolem roku 1964 byla od vojáků v Praze koupena skříňová Tatra 128 a o rok později další od PKO. Tomuto parku suverénně kraloval řidič Pichl, který byl na dlouhé roky v létě i v zimě oporou oddílu po stránce spolehlivosti a bezpečnosti dopravy. Ale u řízení zaskakoval i Roleček, Honza Plecháček, navíc oddílový fotograf a později i Karel Rubeš, který se svojí manželkou Alenou a Martou Hendrychovou pomáhali jako brankoví rozhodčí a počtáři. Byli vlastně prvními rodiči, kteří se aktivně zapojili v oddíle. Dostavěla se garáž, sauna i bydlení a prvním správcem v nové loděnici, se stal až roku 1969 Otmar Nejtek (Pipin), další velká postava oddílu. Za svého krátkého působení stačil nejen dobře sportovat, ale byl i velkým organizátorem při závodech. Po něm tuto funkci správce převzal Honza Sklenář. A vůbec prvním bydlícím správcem už na staré loděnici už byl Šebek, takový zvláštní samorost, který miloval vodu a život kolem ní a snad se kvůli tomu zapomněl i oženit.
Ale k dobrým výsledků na vodě patří i dobrá zimní příprava. Ta byla náročná, protože k tomu patřila ještě stavba nových lodí a to už vyžadovalo všechen volný čas i přes zimu. V pondělí bývala sauna v několika skupinách, v úterý a čtvrtek tělocvična, zvlášť dorost a dospělí a ve středu většinou lázně společně s potápěči. Víkendy patřily horám, zpočátku Vysočina, Orlickým horám a Krkonoším. Ale od roku 1967 už to byly jen zájezdy na chalupu do Javořáku nad Pecí. Naběhaly se tam stovky km a účast na Jizerské padesátce či na desetičlenných hlídkách po hřebenech Krkonoš, bylo samozřejmostí. Je až k neuvěření, ale na závod hlídek postavili dvě mužské a dvě ženské – tedy 20 chlapů a deset žen. 1. hlídka VCHZ patřila vždy mezi ty dobré. Tento závod byl i vyvrcholením zimní přípravy v polovině března a hned o týden později to už byly závody na vodě – většinou sjezdy na Úpě.
K dosažení nejlepších výsledků došlo v období 1964 – 1970 nejen v jednotlivcích, ale hlavně v kolektivech. Vznikla 1. liga slalomových oddílů a soutěž o nejlepší dorostenecké družstvo v ČSSR. Oddíl měl podporu ve starších závodnících, ale přicházela nová mladá krev a dobrý dorost byl základem úspěchů. Byla to jména Boch, Rubešová, Prouzová Alena a Věra, Burianec, Petr Horyna, Jaroslav a Dušan Horynovi a hlavní posilou pro ligu byli slalomáři Dukly Pardubice. Do ligy jsme tehdy získali Červinku, Šourka, Guta, Knetiga, Svobodu, Krejzu, Fulína, Vondráčka. Tyšer s Nejtkem zůstali v Pardubicích i po vojně. V té době měla nejkvalitnější jednotlivce Slávia VŠ Praha, my zase všestranně obsazeny všechny kategorie. Ve finále ligy jsme se s tímto oddílem střídali o mistrovský titul.
Pronikavé výsledky byly v letech 1968 – 69. Hlavně se nám dařilo ve sjezdových závodech. Ve slalomu vynikal kajakář Boch, který měl skvělou techniku pádlem. Ještě jako dorostenec byl jmenován do reprezentačního A družstva ČSSR. Bylo to však předčasné a neuvedl se. Podobnou vitalitu měla i Alena Rubešová, později Bochová a byla oporou ve slalomu i sjezdu. Další dobrou dvojicí byl Burianec – P. Horyna. Připravovala se nominace pro MS 1969 ve Francii a z oddílu byli vybráni Outrata, Pichlová, Holešovský. Ve smíšených dvojicích byly na úrovni jen 3 lodě, proto se sestavila dvojici Prouzová – P. Horyna. Ti se už v průběhu roku 1968 prosadili do špičky a byli nominováni do Francie společně s Outratou, který však jako kajakář specialista neuspěl. Kategorie mixů přece jen nebývala tak obsazována – většinou na MS 15 až 20 lodí, tak to vyšlo. V jednotlivcích byli na 4. místě a v hlídce získali zlatou medaili společně se Svobodou – Legátovou, Koudelou (později zahynul v Himalájí na Gangu) a s Křížovou. Byli za to jmenováni mistry sportu a nejlepšími sportovci okresu za rok 1969.
Ale i dorost byl tehdy ozdobou oddílu a všestranností a obsazením všech kategorií mladšího a staršího dorostu jsme po několik let zaujímali první místo v republice. Ti nejlepší z nich: Dušan Horyna, Slavík, Pšenička, Derner – Kulhavý, Svačinka, Mandysová, Lefnarová. Snad bych se měl ještě zmínit o dvojici Řehoř – Flégl, další Pardubáci, kteří hned z počátku proslavili slalom na dvou mistrovstvích světa 1955 v Tacenu a 1957 v Augsburgu. V jednotlivcích byli 7. a 5. ale v hlídkách po 2x získali zlaté medaile společně z naším Hendrychem.
Činnost v oddílu byla většinou radostná, ale i smutná a tragická. První ranou bylo tragické úmrtí Jirky Mandyse při hromadném důlním neštěstí na dole Dukla v Ostravě 1961, kde byl jako brigádník. V roce 1964 v Jugoslávii se nešťastnou náhodou utopil Vilda Tomášek při tréninkové jízdě v Julských Alpách. A 10. ledna 1970 se schylovalo k další tragédii, když 15 členné družstvo zasypala lavina v údolí Bílého Labe a Faltejsek na 80 minut zmizel pod krunýřem těžkého sněhu. Jen náhodou přežil díky pohotovosti a obětavosti ostatních členů oddílu.
5. Tuzemské a zahraniční cesty
Snahou tehdejšího předsedy J. Horyny vždy bylo, aby členové oddílu za výkony a dobrou práci měli i odměnu a tu viděl v konání hodnotných soustředění a zahraničních zájezdech. Oboje se povedlo a obojí způsob také stmeloval kolektiv. Pro mnohé to byly nezapomenutelné zážitky. Hned v roce 1953 stanový tábor na Seči pod Klokočovem, další soustředění většinou štrekařské na Křižanovicích a Dářku. Ale potom už byl kouzelný Potštejn většinou začátkem května, kdy pravidelně protékalo řečištěm 15 až 20 kubíků vody. Úsek Litice – Potštejn byl po mnoho roků oblíbeným místem. Náročnější terény, a k nim patřila i Otava na Č. Pile, kde dubnovým kvalifikačním závodům předcházelo soustředění v Renštejně. Taktéž na Labi pod Špindlerovým Mlýnem, kde šlo ale vždy do tuhého. Jezdilo se většinou na ledových vodách ze sněhu nebo ode dna přehrady a trpěly nejen ruce, ale i záda. Zato kouzelné byly letní zájezdy na Polský Dunajec s tábořením na soutoku s Bielkou. V roce 1964 byl oddílu přidělen první zahraniční zájezd do jugoslávského Tacenu, kde se jezdívalo MS. Závody se zvládly v pohodě a teprve v závěru zájezdu nás postihla už zmíněná tragická událost.
Ale od roku 1965 přišly další zájezdy a náročnější. Tacen se opakoval ještě několikrát a dvakrát jsme startovali v rakouském Mayerhofenu na Zilleru. Obtížnost vody pro slalom i sjezd byly náročné. V roce 1969 se uskutečnil největší zájezd do Španělska, na týdenní závody ve slalomu a sjezdu na Rio Noguera Pallareza v Pyrenejích. Byl to tehdy vůbec největší zájezd slalomového oddílu a konečně i funkcionáři TJ měly zájem o důstojnou reprezentaci. Jelo se na 3 týdny autobusem, jednotné stany, jednotné dresy – něco, co před tím neznali. Španělští pořadatelé byli nadšeni. Několik řek bylo střídavě napouštěno soustavou přehrad a zvláštností bylo, že voda byla pouštěna vrchem a měla tedy kolem 20 stupňů a zvrhnutí bylo úplným požitkem. Nejel Outrata a Prouzová s P. Horynou, kteří v té době byli na MS ve Francii. Ještě v roce 1970 se uskutečnil velký zájezd na závody do Švýcarska na Muotu, kde se mělo jet MS 1973. Bylo to v polovině června a deštivé počasí způsobilo, že se korytem řeky valilo až 70 kubíků. Byl to těžký závod, kdy žabí muži měli hodně práce. Dorost dostal za odměnu ještě ten rok zájezd na slalom a sjezd do Jugoslávie na Sávu. A v roce 1971 účast na mezinárodním slalomu v polském Saczu a taktéž v roce 1972 slalom na Dunajci ve Sczawnici.
Samostatnou kapitolou bylo pořádání závodů a u slalomů to bylo vždy náročné. Na materiální vybavení, spolehlivou technickou četu a na průběh závodu byla potřeba spousta zodpovědných lidí na start, cíl, počtáře výsledků, nosiče úsekových výsledků z tratě, zajistit rozhlas, občerstvení, výdej a stahování startovních čísel. Na velké závody ve slalomu bylo potřeba kolem 30 lidí a brankové rozhodčí musel dodávat oddíl, část byla delegována. První naše slalomy se odehrávaly na Hrčákách, první dva ještě pod hlavičkou Sokol Pardubice a potom už to bylo 10 ročníků na Chrudimce pod hydroelektrárnou a to až do roku 1964. Pořádání sjezdů bylo daleko jednodušší, ale zase jsme za dobrou vodou museli jezdit do podhůří. Podobnou tradici měly i sjezdy na Úpě v úsecích od Bohuslavic do Rýzmburka. Vůbec Úpa patřila k naší první oblíbené řece. Potom se tou oblíbenou stala Divoká Orlice mezi Liticemi a Potštejnem. Nejblíže byla Chrudimka nad Slatiňany, kdy plná hltnost turbíny 12 kubíků stačila k tomu, aby se těch 6 km řeky se stalo náročným sjezdem a na Škrovádu se dal postavit slalom.
Když nebyla voda ve Slatiňanech, jezdily se kontrolní oddílové závody ve slalomu na jazyku pod mlýny, každou středu a čtvrtek. Sjezdy buď od loděnice proti proudu a s obrátkou zpět, nebo se vyjíždělo autem do Kunětic nebo až do Lukovny, podle toho, na jak dlouhý sjezd se trénovalo. Z těchto oddílových závodů se dělal žebříček výkonnosti a to bylo pro mnohé hnacím motorem. Poslední řekou a nakonec nejoblíbenější se stala Doubravka od přehrady v Pařížově do Mladotic. Uskutečnila se tam řada kvalifikačních závodů, několikeré mistrovství republiky a v roce 1969 mezinárodní utkání ve slalomu ČSSR – NSR. Z oddílu tehdy reprezentovali Boch a Pichlová na kajaku. Oddíl dostával na takovéto závody finance od ÚV ČSTV a pro technickou četu refundace platu na stavbu tratí. Na vysoké úrovni byla hlasatelská informovanost. Už tehdy s použitím vysílaček Tesla bylo možno referovat z jednotlivých míst tratě a pohovory se závodníky hned po dojetí závodu. Na to byl Nejtek nedostižitelný a stal se i reportérem na MS 1967 na Lipně. Úplným vyvrcholením organizátorské činnosti bylo uspořádání dvou slalomů v jeden den. Na horní těžké vodě se jel slalom pro I. třídu, na spodním lehčím úseku se jel slalom pro II. třídu. Tedy obsadit 2 starty, 2 cíle, 2 počtářské komise. Byl to asi ojedinělý výkon v historii slalomu, kdy si toto mohl dovolit jeden oddíl. A to ještě nemluvím o stavbě lodí, která nás nejvíce zatěžovala. V době úspěchů jsme museli mít kolem 40 dobrých lodí a ty se stále zdokonalovaly a museli jsme držet krok s ostatními. Jejich stavba byla náročná a nákladná. Prostředky nebyly a stavělo se stále více improvizovaně.
6. Období 1975 – 1985
Po odchodu Vaška Horyny z oddílu, v roce 1972, nastávají pro oddíl krušné chvíle. S vedením oddílu nemá nikdo žádné zkušenosti, a řízení činnosti oddílu na sebe berou, většinou stále ještě aktivní závodníci úspěšné éry oddílu: Stanislav Vosyka, Antonín Jakeš, Šárka Vovsová, Jan Faltejsek, Igor Čepčiansky a Jarda Holešovský, který byl zvolen do funkce předsedy oddílu. To vše v době, kdy i v našem sportu vznikají preferovaná střediska, která mají oproti ostatním oddílům výraznou materiální podporu. V oddíle i přes velkou snahu a podporu i ze strany vyšších svazových orgánů nedokázali dát dohromady předepsané podmínky, a to hlavně co se týče požadované kvalifikace trenérů. Hledali trenéra s vyšší kvalifikací i mimo oddíl, ale nebylo v silách oddílu pro něj zajistit nutné zázemí jako byt atd. Tato skutečnost výrazně ovlivnila následnou výkonnost po celou dobu trvání středisek v našem sportu. V této době v oddíle působí další generace dorostenců jako Slavík, Opočenská, Lefnarová, Mádlo, Mohout, Zeman, Svačinka, Kotrbatý, Bednařík, Šindler, Pšenička, Derner, Cibulková, Matoušková a další. Někteří z nich prošli i různými seznamy mládežnických reprezentačních kolektivů, ale většina z nich končí velmi brzy. Získávají však například v roce 1975 dvě bronzové medaile z přeboru ČSSR, 6 stříbrných a 2 bronzové z přeboru ČSR.
Od roku 1975 má oddíl nového předsedu, kterým byl zvolen Jan Faltejsek. Veškeré starosti s dopravou, která podmiňuje naši závodní činnost, převzal po Vladimíru Pichlovi, který v této činnosti po dlouhá léta zatím nenahraditelně kraloval, Stanislav Vosyka. Po vyřešení těchto problémů, s doposud nevídanou silou vyvstal problém kolem další existence loděnice. Předseda oddílu společně s ing. Igorem Čepčianským se stávají pravidelnými bojovníky za uhájení loděnice na všech konferencích TJ, svazových konferencích, jednáních na MěNV, u tajemníka OV ČSTV atd. Ze strany oddílu byla podniknuta nekonečná řada různých jednání, které však končily stále jen neurčitými sliby. Situace se postupně dostala až na ÚV ČSTV. Vyvrcholení nastává až neodvolatelným demoličním příkazem, který jsme dostali z MěNV. V beznaději píšeme, za všechny bývalé i současné členy našeho oddílu, za všechny příznivce a naši novou generaci mládeže, dopis na ÚV KSČ, v kterém na základě naší dlouholeté činnosti žádáme tento vrcholný, politický orgán o pomoc. Teprve na zákrok stranických orgánů ÚV a OV KSČ mizí bezprostřední hrozba likvidace, i když další existence loděnice není dořešena dodnes. S různě sílící a klesající intenzitou problémů stávající loděnice se setkáváme dodnes. Na základě předchozích dohod byl u Sportprojektu Praha zpracován projekt nové loděnice. Museli jsme zajistit schválení projektového úkolu, vyhlásit společný závazek na odpracování 4 925 brigádnických hodin zdarma, prosadit zařazení stavby nové loděnice do návrhu na akci „Z“ MěNV atd. Všechny kroky však z různých důvodů končily i nadále bezúspěšně a to i přes to, že již nešlo o uvolnění současného pozemku, ale do řešení nás stále více nutil již havarijní stav stávající loděnice.
Tato situace a neutěšený výhled do budoucnosti se citelně projevil jak na stavu členstva, tak i na sportovní výkonnosti. Přesto v roce 1977 získáváme na přeboru ČSSR dorostu 2 zlaté a na přeboru ČSR zlato a bronz. V roce 1978 se po působení v Dukle vrací do oddílu Dušan Horyna a získává pro oddíl další titul mistra ČSSR. Bez medailí nezůstávají ani dorostenci na přeboru ČSR i ČSSR. V roce 1980 z osobních důvodů končí s funkcí předsedy oddílu Jan Faltejsek. Nově zvolen je Jindřich Outrata. Ten po léta v oddíle z rodinných důvodů vůbec nepracoval a nebyl tak nějak zatížen různými problémy kolem sportovní činnosti. Stav členstva oddílu na závěr roku je 35, což je nejnižší stav v celé historii oddílu. Po skončení studií a velmi úspěšné sportovní činnosti ve VŠ Praha se vrací do oddílu další ze synů jednoho ze zakladatelů oddílu, ing. Jaroslav Horyna mladší. Stejně jako rok před tím jeho bratr Dušan, je i on za své další úspěchy v našem oddíle zařazen mezi 10 nejlepších sportovců Vč. Kraje. Rok na to, to je v roce 1981 jako člen našeho oddílu startuje za své finanční prostředky na MS v Anglii, kde je členem hlídky, která končí na pěkném 6. místě.
Oddíl jako hlavní úkol ve sportovní činnosti zajišťuje stálé nábory mládeže a počet členů se tak nadále zvětšuje. Vytvořila se další éra úspěšných závodníků, tentokráte již převážně v mládežnických kategoriích. To je výsledkem systematické práce nových trenérů, kteří v té době stále ještě patří k vynikajícím závodníkům. Ale jejich hlavní náplní je organizace a vedení tréninku závodního družstva. Zde musíme jmenovat především čtyři, ing. Jaroslava Horynu, Jirku Svačinku, Honzu Kroupu a Igora Čepčianského jako hlavního trenéra od roku 1982. Souběžně s přípravou závodního družstva oddíl stále věnuje značnou pozornost i přípravě těch nejmladších. Pro ně je v oddíle vytvořena pionýrská skupina při ZDŠ Dubina s pionýrským vedoucím, kterého dělá jeden z rodičů. Zde se ve funkcích trenérů střídají Jindra Outrata, Šárka Vovsová, Jan Faltejsek a ing. Igor Čepčiansky. V oddíle dále aktivně pracují ještě Jarda Holešovský a hlavně Tonda Jakeš. Tato aktivní práce záhy přináší i své pracovní výsledky.
Vynikat začínají Láďa Kmecko, Hana Jelínková, Vašek Hlaváček, bratři Kotěrové a Jan Šťastný, který v budoucnosti bude hlavní oporou oddílu. V roce 1983 oddíl postoupil v žebříčku oddílu ČSR z 20. místa na 10. místo, v roce 1984 a 1985 je již na 5. místě v ČSR! K tomuto postupu také přispělo zrušení středisek v našem sportu, čímž se smazaly výraznější rozdíly v materiální podpoře oddílů. V roce 1984 je Kmecko se svým partnerem zařazen do juniorské reprezentace, ale záhy se dvojice rozpadá odchodem jeho partnera, který se shlédl tak jako snad většina dnešních mladých lidí v pohodlnějším životě. Velmi rychle se na sportovním poli začíná prosazovat Jelínková. V roce 1984, ještě ve věku starších žákyň, získává první medaile na přeborech ČSR i ČSSR v mladším dorostu. V roce 1985 již získává titul přebornice ČSSR ve sjezdu a bronz ve slalomu a je zařazena do juniorské reprezentace ČSSR. Dobrých výsledků dosahují i další dorostenci deblkanoisti bří Kotěrové a singlíř Šťastný, a tak na těchto přeborech v hodnocení zisku medailí a umístnění do 6. místa končí oddíl na 6. místě v celé ČSSR. V tomto roce se již stav členů rozrostl na 92. Jen žáků je v tuto dobu při mírné fluktuaci neustále víc než 30. Oddíl získal celkem 66 výkonnostních tříd. V soutěži Východočeského poháru o nejlepší oddíl v kraji obsazujeme po celých 5 ročníků trvání této soutěže 2. místo většinou za TJ Semily.
V roce 1985 se jelo v rakouském Spittalu mistrovství světa. V závodě hlídek debl-kanoí, která zde získala titul mistra světa, startoval i odchovanec našeho oddílu Ondra Mohout, nyní člen Dukly Praha. V našem oddíle začínal na debl-kánoi a se svým partnerem to dotáhl až do juniorské reprezentace. Záhy na to se tato dvojice rozpadá odchodem jeho partnera, který ztratil zájem o sport. Výbor usilovně odrazoval Mohouta od rezignace a hledal pro něj nového partnera. Jako jedinou možnost viděl u Pavla Zemana, který v té době s kanoistikou teprve začínal, ale výsledky se opět dostavily. Ondra Mohout s Pavlem Zemanem se dostávají do juniorské a později i do seniorské reprezentace ČSSR, ale to už odcházejí na základní vojenskou službu do Dukly Praha. Po dvou letech v Dukle Pavel Zeman pro závažné zdravotní potíže se sportem končí. Ondra Mohout v Dukle zůstal i nadále.
V mimosportovní činnosti se výbor soustavně stará o výchovnou práci. Obdržel bronzové plakety v soutěži o titul „Vzorný oddíl ČSTV“ a soutěží i o titul vyšší. Stranou nezůstali funkcionáři ani v práci ve vyšších orgánech. Ing. Antonín Jakeš je členem OV ČSTV, Jaroslav Holešovský pracuje v HV VCHZ, ing. Čepčiansky a Jan Faltejsek v předsednictvu výboru svazu kanoistiky KV ČSTV. Ing. Čepčiansky dále pracuje ve výboru svazu kanoistiky ČÚV a ÚV ČSTV.
Rok 1986, na který připadá výročí 50 let organizované kanoistiky v Pardubicích, ještě neskončil a jakoby na oslavu a počest tohoto výročí a odměnou všem, kteří se v průběhu celých 50 let zasloužili o rozvoj pardubické kanoistiky, přivážejí dorostenci našeho oddílu výrazný sportovní úspěch, tentokráte z prvního juniorského mistrovství světa v Rakouském Spittalu. Láďa Kmecko v závodě singl kanoí ve sjezdu získává pro ČSSR bronzovou medaili, a teprve 16tiletá Hana Jelínková končí na pěkném 6 místě. Trenérem obou úspěšných reprezentantů je ing. Jaroslav Horyna.
7. Období 1986 – 2004
Pokračování vynikajících výsledků následovalo hned v dalším roce 1987. Na MS dospělých v francouzském Bourg st. Maurice byly nominovány Jelínková a Kmecko. Kmecko v kategorii singkanoistů nepřekvapil a obsadil 25. místo, v závodě hlídek dojel na pěkném 6. místě. Ač věkem ještě juniorka, velký sportovní výkon podala Jelínková, která v individuálním závodě překvapila 15. místem a v závodě hlídek vybojovala 3. místo. Byla to jediná medaile pro ČSSR na tomto mistrovství světa a první od roku 1979.
V následujících letech sportovní úroveň oddílu stoupá, a k úspěchům Jelínkové a Kmecka se přidávají ostatní. Do reprezentace byly zařazeny bří Kotěrové na C2 a Šťastný na C1 ale i ostatní dorostenci jako Hlaváček, Outrata a Pevný – Vorel začínají jezdit slušné výsledky. Po letech stagnace se pod vedením trenéra J. Horyny začíná v oddíle sestavovat velmi silná dorostenecká parta, z níž někteří působí v oddíle doposud. V roce 1988 se koná v Španělském Seo de Urgell druhé MS juniorů na které byly nominování Jelínková, Šťastný a Kotěrové, všichni na závod ve sjezdu. Jelínková získala titul mistryně světa a druhé místo ve hlídce, stříbro v C2 a hlídkách přidali bří Kotěrové, a zlato v hlídkách vyjel Šťastný. V pořadí národů ČSSR skončila na druhém místě. V tu dobu to byl pro oddíl velký sportovní úspěch. V dalším roce 1989 se Jelínková zúčastnila MS v Americe na Savage river ale 20. místo bylo spíše zklamáním. Do oddílu začínají přicházet noví mládežníci jako M. Novotný, Pecháček, Vrbata, Boura – Voženílek a i ostatní se začínají postupně zlepšovat. Hlavně juniorské debly se začaly prosazovat do reprezentace a v roce 1990 na mistrovství světa juniorů ve Švýcarsku získávají bronz v závodě hlídek Pevný z Vorlem na C2 a jejich 9. místo v individuálním závodě je dobrým příslibem i na další MSJ v roce 1992. Do reprezentace se během dvou následujících let dostávají jak Pevný – Vorel tak i Voženílek – Boura a kajakář Novotný. Na MS dospělých v roce 1991 ve Slovinském Bovci se daří Jelínkové zajet nejlepší výsledek na MS ve své kariéře a 12. místo je vrácení do špičky nejlepších kajakářek světa, v závodech hlídek to stačí pouze na 5. místo. V roce 1992 na mistrovství světa v Norsku na řece Sjoe v závodě hlídek přivezou Boura – Voženílek a Pevný – Vorel titul juniorských mistrů světa a další vynikající druhé a páté místo v individuálním závodě. Kajakář Novotný po pěkném individuálním 14. místě, získává ještě 4. místo v hlídkách. V soutěži států končíme na 1. místě těsně před sjezdovou velmocí Francií.
Nejenom na světových závodech pardubičtí závodníci patří k nejlepším. Na dorosteneckých a seniorských Mistrovstvích ČSSR a později i ČSFR dosahují vynikajících výsledků a patří k nejlepším sjezdovým oddílům u nás. Pravidelně přivážejí z mistrovských závodů dorostu a dospělých zlaté, stříbrné a bronzové medaile a bez nadsázky můžeme toto období označit jako nejúspěšnější sportovní období v historii oddílu.
Po listopadu 1989 a změnách ve společnosti dochází i v našem oddílu ke změnám, v podstatě všichni bývalí funkcionáři a trenéři přestávají pracovat v oddílovém děnní a odcházejí se věnovat svým zájmům. Někteří začínají podnikat nebo odcházejí z rodinných popřípadě zdravotních důvodů. Zůstává pouze trenér mládeže J. Horyna. Po odchodu J. Outraty z místa předsedy oddílu, nastává problém, kdo bude oddíl dále řídit.Schopní funkcionáři už buď stačili odejít, nebo nemají zájem se dále angažovat a tak je po dlouhém jednání zvolen J. Hovorka, bývalý člen oddílu. Po neshodech předsedy s trenérem mládeže odchází z oddílu v letech 1989 – 90 Jaroslav Horyna a po jeho odchodu začíná sportovní úroveň klesat. Výkonnost se daří udržet ještě do roku 1992, ale je znát odchod nejlepších závodníků z oddílu, Jelínkové ze zdravotních důvodů. Kotěrové a Šťastný odchází na vojnu a i přes jejich vynikající juniorské výsledky se je nedaří zařadit do Dukly Brandýs, která se už začíná specializovat na slalom. Kmecko odchází do Dukly, kde začíná jezdit na C2 z Michalem Šťastným, dalším odchovancem oddílu a zakládají spolu posádku, která bude v dalších letech patřit mezi českou a světovou špičku. V roce 1991 na MS v Bovci spolu získávají bronzovou medaili v závodě hlídek C2 a to již jako členové Bohemians Praha, kam Kmecko po vojně přestoupil.
Do oddílu se po vojně vracejí Kotěrové a Šťastný a pokračují ve své sportovní činnosti. Tomáš Kotěra po nešťastném pádu musí ze závodní činností skončit a tak postupně končí i Martin Kotěra, který se ještě snaží jezdit s několika partnery, ale už to nikdy nebylo takové jako s bráchou. V následujících letech se nepodařilo odchody závodníku z oddílu zastavit. Voženílek – Boura končí a začínají se studiem vysokých škol, Vorel – Pevný se rozpadají, Hlaváček se žení a také končí. Přicházejí však nováčci jako Brtek, Danda, Hovorka, Uncajtík a ostatní. Vysokou výkonnost si udržuje Honza Šťastný, který se dostává po vojně znovu do reprezentace, kde působí z malými přestávkami dodnes. Je účastníkem několika MS, ME, a Světového poháru, ve světovém měřítku se ale výrazněji neprosazuje. V Čechách jako jeden z posledních kombinuje slalom se sjezdem, s postupnou specializací se začíná pomalu zaměřovat na sjezd, ve kterém dosahuje v rocích 1994 a 1996 na titul mistra ČSFR a v roce 1994 se stává vítězem Českého poháru. V dalších letech se začíná věnovat raftingu, nové progresivní disciplíně, ve které dosahuje špičkových výkonů a patří mezi nejlepší raftaře. Zúčastňuje se v roce 1999 mistrovství světa v raftingu, kde získává titul mistra světa s posádkou CVOK Pardubice. V počtu titulů mistra republiky překoná i legendárního Josefa Hendrycha, když zatím získal 8 zlatých, 6 stříbrných a 5 bronzových medailí z mistrovských závodů dospělých, dalších 7 zlatých, 2 stříbrné a 2 bronzové medaile z juniorských soutěží a 15 titulů mistra ČSR v raftingu. Tento počet se bude jeho nástupcům velmi špatně překonávat zvlášť proto, že je ještě aktivním závodníkem.
Na základě jeho výsledků se postupně v oddíle formuje spíše singlkanoistická parta. V roce 1994 se MSJ v Americe zúčastňuje Tomáš Danda, který v okamžiku, kdy jsi nevyjel reprezentační místo na C1 se dává dohromady ze stejně postiženým Novosadem z Litovle a vytváří posádku na C2. Tato dvojice posléze získává stříbrnou medaili a je to jediná individuální medaile na tomto MS. Danda ještě v dalším roce jede na první mistrovství Evropy juniorů, které se koná v českém Špindlerově Mlýně. Danda zde již startuje v kategorii C1 a po 9. místě přidává i bronzovou medaili v závodě hlídek. V roce 1998 se mistrovství světa juniorů se zúčastňují Hovorka na C1 a Linková na K1, ovšem jejich výkony skončily v poli poražených. Pouze Hovorkovo 4. místo v hlídkách stojí za zmínku. Dalším našim zástupcem na MEJ je Brtek, který v roce 1999 po 12. místě v individuálním závodě těsně prohrává souboj o třetí místo v závodě hlídek.
Zatímco na sportovními poli dosahujeme dobrých výsledků, v oddíle je na základě špatného finančního hospodaření odvolán předseda oddílu J. Hovorka a na jeho místo je zvolen Honza Šťastný, ačkoli sám je ještě aktivním závodníkem. Do budoucna se stává jediným funkcionářem oddílu a později působí i ve svazových funkcích. Během těchto let se také na základě restitucí znovu otevírá problém s pozemkem loděnice a zapsání loděnice do registru nemovitostí, po nekonečných jednáních s městem a stavebním úřadem se i tento problém daří řešit. V roce 2000 jsou zakládána Sportovní centra mládeže, tentokrát oddíl nezaváhal a po složitých jednáních je SCM přiděleno do Pardubic a hlavním trenérem se stává také Honza Šťastný. Během několika let se podaří stabilizovat hospodaření oddílu, ale také vychovávat další výborné závodníky.
V roce 2000 jsou zakládána Sportovní centra mládeže, tentokrát oddíl nezaváhal a po složitých jednáních je SCM přiděleno do Pardubic. Během několika minulých let se daří stabilizovat špatné hospodaření minulého vedení oddílu, ale hlavně se také daří vychovávat další výborné závodníky.
V závodech dorostu se začíná prosazovat především Lukáš Uncajtík, ale i další jako Tatíček, Mrštíková, Kejklíček, Chudomel, Šembera a ostatní získávají medaile na MČR žáků a dorostu. Uncajtík, ač ještě mladší dorostenec, se dostává do reprezentace a při svém prvním mistrovství světa v italském Vipitenu získává svoji první bronzovou medaili v závodě hlídek a jeho 10. místo patří k příslibům do dalších let. V roce 2001 se v italské Val Sesie konají na stejném místě dva světové závody a to MEJ a ME dospělých. V obou závodech máme svoje zástupce: na C2 posádku Kejklíček – Morštejn a C1 Uncajtíka, který startuje jak v kategorii juniorů, tak v seniorech. V seniorech se Uncajtík prozatím neprosadil, ale v juniorech získává pěkné 6. místo a 2. místo v hlídkách, dále obsazuje Kejklíček – Morštejn 15. a 4. místo v hlídkách. V dalším roce se na stejné trati konalo MS dospělých, kde jsme měli nejpočetnější účast v historii oddílu na MS, startoval zde Uncajtík, Morštejn – Veselý a Kejklíček, ten už na C1. Na tomto MS se poprvé startovalo i v nové disciplíně sjezdu (sprintu), nominační místo si vyjel i Šťastný, ale na základě špatného rozhodnutí ICF do Itálie neodcestoval. Morštejn – Veselý zajeli standartní výkon a skončili na 15. místě a 4. v hlídkách. Kejklíček se zatím neprosadil (14. a 16.místo) a jel spíše sbírat zkušenosti. Uncajtík svoji výkonnost zlepšil a skončil dvakrát na 12. místě a prosadil se do hlídky, kde prohráli bronzovou medaili až v cílové rovince.
Vyvrcholením roku bylo MSJ v Anglické Bale, kde se Lukáš Uncajtík předvedl ve vysoké výkonnosti a získal titul mistra světa jak v dlouhém závodě, tak i ve sprintu a doplnil tento úspěch ještě 2. místem v závodech hlídek. Byl to největší úspěch juniorského závodníka v dosavadní historii oddílu a zařadil se tak mezi naše další juniorské mistry světa Jelínkovou, Šťastného, Bouru s Voženílkem a Vorla s Pevným. V roce 2003 se koná ME dospělých a juniorů na řece Teplé v Karlových Varech a znovu se nám daří překonat rekord v počtu reprezentantů. Nominování byly Uncajtík, Kejklíček, Tatíček na C1 a Morštejn – Veselý, Pischek – Šťastný na C2. V těžké konkurenci se naši neztratili a 8. a 9. místo Kejklíčkem s Uncajtíkem a jejich 4. místo ve hlídce bylo odrazem jejich výkonnostního vzestupu. Pischek - Šťastný ve výsledcích propadli, pouze Morštejn - Veselý svým 12. a 9. místem v individuálním závodě si vybojovali účast ve hlídce, kde skončili na pěkném 3. místě. Zato v kategorii juniorů všechny překvapil Tatíček po pěkném 6. místě ve dlouhém sjezdu, zabojoval ve druhé jízdě sprintu a odvezl si domů bronzovou medaili. Nejenom v zahraničí získáváme vavříny, ale i v závodech Českého poháru dosahují naši závodníci vynikajících úspěchů v kanoistických kategoriích. V posledních letech máme v první desítce ČP 4 – 5 lodí na C1. A posádka Morštejn – Veselý se pravidelně umístňuje na stupních vítězů, v kategorii hlídek patříme k nejlepším a v roce 2002 porážíme Bohemians Praha v jejich královské kategorii a bereme jim titul po dlouhých 13 letech. Také v kategorii C1 jsme získali již několik titulů mistrů ČSR.
Od roku 2003 se oddílu po nezájmu majitele TJ Synthesie o naší TJ podařilo najít i hlavního sponzora oddílu, kterým se stává tatínek naší nové sportovní naděje v žákovských kategorií Radky Valíkové. Na základě změny hlavního sponzora se oddíl přejmenovává na TJ Obalcentrum Pardubice. Oddíl se také věnuje pořadatelské činnosti a po vzoru našich předchůdců se snaží pořádat sjezdové závody na Chrudimce, posledním vodním terénu, kam nás ještě ochránci, vodohospodáři a rybáři pustí. Po dlouhé době byly obnoveny i výcvikové tábory v zahraničí a zájezdy na Salzu nebo na řeky Itálie, Švýcarska a Rakouska se stávají samozřejmostí. V současné době se také snažíme sehnat finance na rekonstrukci loděnice, což se nám snad v následujících letech podaří, tak abychom měli ještě lepší podmínky pro rozvoj našeho sportu v Pardubicích.
7. Nejlepší sportovní roky oddílu 2004 – 2009
Sezónu 2004 jsme po začali soustředěním v Chorvatském Omiši. Bylo to naše první jarní soustředění v teplých krajích bývalé Jugoslávie. V tomto roce se opět oddílová hlídka vrací na pomyslný singlkanoistický trůn a vítězí s těsným závodě nad hlídkou z Litovle. Do seniorské reprezentace se dostává Uncajtík a na MS v GA-PA, v závodě hlídek obsazuje velmi pěkné 4. místo. Morštejn se bohužel nedokáže vyrovnat s technickou tratí a dlouhý sjezd nedokončuje. Vše si vynahrazuje 2. místem v závodě hlídek, který však není pro malou účast hodnocen jako závod MS. Na konci června v Pardubicích pořádáme nejdelší vodácký nonstop maratón na Světě a to z Pardubic do Hamburgu. Jedná se o 860 kilometrů nonstop jízdy na lodi bez možnosti jakékoli pomoci ze břehu. Naše posádka ve složení Šťastný, Vorel a Hajský, po jedinečném sportovním výkonu, dojíždí jako první do cíle v Hamburgu. Vzdálenost 860 kilometrů zdolávají za 92 hodin a 58 minut a stanovují nový světový rekord, který je později zapsán do Guinessovy knihy rekordů. V celkovém pořadí ČP sjezdu získává 2. místo Uncajtík s Morštejnem a Kejklíček je čtvrtý. Zařazují se tak do reprezentace na rok 2005. V hodnocení oddílů obsazujeme celkově velmi pěkné 7. místo ze ziskem 215 bodů a v hodnocení sjezdařů dokonce 2. místo za suverénním oddílem Olomouce. Na vyhlášení nejlepších sportovců Pardubic jsou oceněny naši závodníci Morštejn za 2. místo na MS ve sjezdu a Šťastný za mimořádný sportovní výkon (Pardubice – Hamburg).
V roce 2005 pokračujeme ve vynikajících výkonech předchozích let. Kejklíček si po roce opět vyjíždí reprezentaci a končí celkově v ČP na 4. místě následují 6. Šťastný, 7. Pischek, 12 Tatíček. Na C2 Morštejn pravidelně obsazuje okolo 2. místa a celkově končí na 3. místě. Valíková si ještě v žákovské kategorii vyjíždí 1. VT. Uncajtík vyhrává svoje první MČR dospělích a posléze i celý Český pohár. Vyvrcholení přichází vynikajícím úspěchem Lukáše Uncajtíka na ME ve Francouzském Chalaux kde v dlouhé závodě obsazuje 3. místo a přiváží vůbec první medaili v současné historii České republiky a pro oddíl také po dlouhých 44 letech první individuální medaili na ME dospělích, (naposledy v roce 1961 Hendrich Lánský C2 2. místo). V závodě hlídek ještě Morštejn doplňuje sbírku medailí další bronzovou medailí. V současnosti tedy patříme mezi jednoho z nejlepších sjezdových oddílů v ČR. Oddíl také nezapomíná ani na výchovu nejmladších závodníků, Valíková a Rolenc patří k nejlepším žákům v ČR. Na letošním MČR žáků se oddíl se ziskem 5 zlatých a 2 bronzových medailí stává nejúspěšnějším oddílem MČR žáků.
Rok 2006 patří v historii oddílu k převratným, po 36 letech se opět v české republice konalo Mistrovství světa na divoké vodě a bylo to na Teplé v Karlových Varech. V závodě dospělých se nejlépe předvedl Lukáš Uncajtík, který v dramatickém závodě končí těsně na 4. místě, vše si však vynahrazuje v závodě hlídek vynikajícím druhým místem. Morštějn – Veselý po slušném 10. místě v dlouhém závodě, také končí v hlídkách na 4. místě. Dalším našim závodníkem je veterán Šťastný, který v nově vloženém závodě veteránů končí na vynikajícím 1. místě a jako jediný domů přiváží mistrovské zlato. Radka Valíková se nominuje na ME juniorů, ale prozatím se jí nedaří prosadit se a končí v poli poražených. Ke konci sezony ještě Uncajtík exceluje na MČR na Lipně kdy vítězí jak na C2 a na C1 končí těsně druhý a zároveň získává podruhé vítězství v celkovém pořadí Českého poháru. Taktéž Roman Mornštějn se stává vítězem Českého poháru v kategorii C2. Dalším velkým úspěchem je zisk dvou zlatých medailí na MČR 2006 v závodě hlídek a to jak na C1 tak i na C2, historicky zřejmě první double v historii oddílu.
Oddíl se také věnuje pořadatelské činnosti a po vzoru našich předchůdců se snaží pořádat sjezdové závody na Chrudimce, posledním vodním terénu, kam nás ještě ochránci, vodohospodáři a rybáři pustí. Po dlouhé době byly obnoveny i výcvikové tábory v zahraničí a zájezdy na Salzu nebo na řeky Itálie, Švýcarska a Rakouska se stávají samozřejmostí. V lomto roce započaly opravy střechy a rádi bychom v následujících 5 letech postupně chtěli na loděnici vybudovat studnu a následně i sociální zařízení a sprchu, další velkou investicí bude připravená rekonstrukce elektrické sítě a také nové obložení skladu lodí. Po dlouhých letech se nám podařilo zajistit koupi oddílového mikrobusu (Čagina) a nového vleku, tak abychom mohly plnohodnotně zajistit účast našich závodníků na mistrovských soutěžích.
A po velice dobrém závodním období v letech 2001 až 2006 by se dalo očekávat, že oddíl je na výkonnostním vrcholu, a výkonost bude klesat, opak je ale pravdou. Sportovní výkonnost šla v následujících letech nahoru. Současný závodní tým ve složení Ondřej Rolenc, Lukáš Uncajtík, Tomáš Kejklíček, Roman Mornštejn, Jan Šťastný, a z žen Radka Valíková se pravidelně zúčastňuje jak závodů ME tak závodů Mistrovství světa ve sjezdu.
V slabším roce 2007 na ME dospělých v Bosně získáváme pouze jedno individuální 4. místo zásluhou Uncajtíka a Roman Mornštejn dováží bronz ze závodu hlídek na C2. Zlepšení máme naopak na MS juniorů v Americe, zde získává hlídkové zlato Rolenc a přidává překvapující individuální bronz.
Další rok již dochází k zlepšení, na MS v Italské Ivrei získává ve sprintu Honza Šťastný překvapivý individuální bronz a stává se tak teprve druhým individuálním medailistou v současné české historii. (společně s Lukášem Novosadem) V závodě hlídek ještě s Uncajtíkem přidává další stříbrnou medaili. V dlouhém závodě Uncajtík s Rolencem ještě přidávají další krásné 2. místo. Pardubičtí závodníci tak přivážejí z MS celkem 5 medailí (3x bronz a 2x stříbro) což je pravděpodobně největší počet v historii oddílu. Mladý Ondra Rolenc poté zcela dominuje na juniorském MS ve Švýcarsku a všechny závodníky deklasuje rozdílem třídy. Získává celkem 4 zlaté a vyhrává všechny závody, ke kterým nastupuje.
V roce 2009 vynikající výsledky pokračují Lukáš Uncajtík přechází na C2 a hned na premiéře v této kategorii přiváží z ME v Itálii vynikající 3. místo v dlouhém závodě. Společně s Mornštejnem získávají překvapivé double v závodě hlídek a přivážejí tak 2. zlato z ME. Velice dobře se na ME v Itálii připravila Radka Valíková a získává dvě 3. místa v závodě hlídek žen jak v dlouhém závodě, tak v závodě ve sprintu. Zvyšujeme tak počet medailí z ME na celkem 7 (4x zlato, 3x bronz). Na MS juniorů opět dominuje Rolenc a získává zlato ve sprintu i dlouhém závodě, doplněné 2x prvním místem v závodě hlídek. A je pravděpodobně jediným juniorem v historii kterému se něco takového podařilo.
Výkonnost oddílu graduje v roce 2010. Na MS ve Španělském Sortu posádka Lisický - Uncajtík a Mornštejn - Veselý získávají asi historicky první zlaté medaile v závodě družstev a to hned jak ve sprintu tak v dlouhé závodě. K tomu přidává Rolenc na C1 další zlatou v závodu družstev, které je pravděpodobně první ještě od dob legendárních tří mušketýrů (Sodomky, Radila, Třešňáka). Zásluhou Radky Valíkové dominujeme i v nové kategorii C1 ženy, když Radky vyhrává jak sprint, tak dlouhý závod. Přivést z MS hned 5 zlatých medailí to už je výsledek, který se bude opravdu těžko překonávat. Ani raftová posádka Pardubáků nedělá oddílu ostudu a z ME v raftingu v Italské Mezzaně přiváží celkem 8 cenných kovů (2x zlato, 4x stříbro, 2x bronz) Vyvrcholením raftové posádky je účast na MS v Holandsku. 1. místo ve slalomu, 3 místo ve sprintu a v celkovém pořadí 3. místo to jsou výsledky také těžko k překonání.
Oproti těmto výsledkům se může rok 2012 jevit jako špatný, vždyť jsme získali na MS a ME pouze 3 medaile. Na ME v dlouhém sjezdu Uncajtík vybojoval bronz v závodě družstev. Na vůbec prvním odděleném MS ve sprintu v německém Augsburku končí Rolenc na C1 na vynikajícím individuálním 3. místě a stává se tak historicky teprve třetím medailistou v novodobé historii České republiky. Na velice pěkném 2 místě do sprintovala Valíková v kategorii C1 ženy.
V závodech Českého poháru pokračují naši závodníci ve vynikajících úspěších v kanoistických kategoriích. V kategorii C1 v podstatě dominujeme a v závodech ve sprintu máme někdy i 4 lodě v první pětce. Sprintové kategorii zcela dominujeme a v tomto období v ní nemáme konkurenci. Na příklad v letošním roce z 6 titulů mistra ČR získali všechny právě závodníci z Pardubic. V kategorii C2 se naše posádky pravidelně umisťují na stupních vítězů a již pravidelně získávají titul Mistrů ČR jak v dlouhém závodě, tak i ve sprintu.
V kategorii družstev patříme dlouhodobě k nejlepším a v královské kategorii 3xC1 bereme titul již 9 titul v řadě za sebou. Taktéž v kategorii 3xC2 je to již 7 titul v řadě. Prozatím nejlepším rokem na zisk titulů MČR byl rok 2009, kdy jsme získali celkem 53 zlatých, 27 stříbrných a 19 bronzových medailí, ve všech věkových kategoriích. Dá se proto bez přehánění konstatovat že Pardubický oddíl patří již celé jedno desetiletí k nejlepším kanoistickým oddílům v české republice. Tyto vynikající výsledky nezůstali bez povšimnutí ani u zástupců města a jména jako Rolenc, Uncajtík, Šťastný a Mornštejn již pravidelně vídáme na vyhlášeních o nejlepšího sportovce města čí Pardubického kraje.
V období 2008 - 09 se vedení oddílu snaží sehnat finance na rekonstrukci loděnice, což se následně daří. Na začátku roku 2009 jsme byli zařazeni do dotačního programu Evropské Unie "Přitažlivé město Pardubice" jehož součastí je i rekonstrukce parku na Špici a sní spojená rekonstrukce loděnice. Celkový objem prací je rozpočtován na částke cca 12 mil korun. Pokud půjde tedy vše tak jak má, možná se tak uskuteční věc, která se nepodařila několika generacím před námi.
Toto je jen velmi stručný obsah činnosti v dosavadní historii oddílu. Nelze se v krátkosti zmínit o všech medailistech z mistrovských a přebornických soutěží a o všem, co historii našeho oddílu vytvářelo. Své nezastupitelné místo zde mají sportovní výsledky na vrcholných soutěžích. Tyto výsledky jsou zcela konkrétním vyjádřením úrovně našeho sportovního oddílu, ve kterém je veškerá činnost založena na dobrovolné práci.